Prosinec 2018 - 36

Celou svou dosavadní kariéru jsi zasvětil „vodnímu světu“. Kdy tě ryby oslovily poprvé?

Asi ve třech letech jsem začal chytat ryby na rybníčku na chalupě. Děda v té době už nechytal, ale kvůli mně si vyřídil znovu povolenku a chodili jsme pak k vodě spolu. A od té doby mě to drží.

Když tě tak bavily ryby, proč jsi nešel studovat Střední rybářskou školu ve Vodňanech?

Na konci základní školy jsem si ještě nebyl jistý, co chci v životě dělat, kromě rybářství jsem uvažoval i o klasické zootechnice, která má u nás v rodině tradici. Proto jsem si čas na rozmyšlenou prodloužil studiem na prachatickém gymnáziu. Po jeho absolvování jsem šel studovat na Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity, kde se v té době podařilo v rámci všeobecně zemědělského oboru otevřít profilaci Rybářství. Tehdy jsem se definitivně rozhodl pro ryby a stal jsem se jedním z prvních absolventů této profilace na JU.

Vodňany tě nakonec přece jenom neminuly – co tě nasměrovalo do tehdejšího Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického Jihočeské univerzity?

V rámci řešení středoškolské odborné práce jsem začal spolupracovat s paní profesorkou Zdeňkou Svobodovou z tamního Oddělení vodní toxikologie a ichtyopatologie. Naše spolupráce pokračovala i v rámci řešení mé diplomové práce. Po promoci jsem pak využil možnost nastoupit do výzkumného ústavu na civilní vojenskou službu – a už jsem tam zůstal.

Ve svých 27 letech jsi po paní profesorce Svobodové převzal vedení oddělení. Jaké to bylo, stát se šéfem v tak mladém věku?

Souhrou různých okolností skutečně tehdy došlo k tomu, že jsem byl jmenován vedoucím. Byl to pro mě velký skok, na oddělení jsem byl krátce, byl jsem tam nejmladší a jediný chlap. Začátky byly samozřejmě těžké, ale s pomocí tehdejšího dámského kolektivu jsme to nějak zvládli a rád na ty časy vzpomínám. Oddělení se postupně vyprofilovalo ve dvě spolupracující laboratoře ubírající se trochu odlišnými výzkumnými směry – od klasické vodní toxikologie se odštěpila environmentální chemie a biochemie.

Byla jsem jednou z tvých prvních podřízených, proto mohu potvrdit, že ses vedení oddělení zhostil velmi dobře. Přestože jsi byl ze začátku z nás nejmladší, vždycky jsme v tobě cítily oporu a vážily si tě. Myslím si, že podobně působíš na svůj kolektiv dodnes.

To nemohu posoudit, ale fakt je, že dobrá atmosféra v týmu je pro mě hodně důležitá. Nerad bych pracoval v kolektivu, kde panují nepřátelské vztahy, a proto se já i mí kolegové snažíme pokud možno v naší laboratoři udržovat dobrou pracovní pohodu.

Problematice cizorodých látek ve vodním prostředí se věnuješ vlastně už od diplomky. Jak se od té doby změnilo spektrum látek, které se ve vodách sledují?

Když jsem začínal, sledovaly se klasické polutanty, hlavně toxické kovy, PCB, DDT. Postupně jsme rozšiřovali spektrum sledovaných látek o další polutanty. Spolupracovali jsme s různými analytickými pracovišti, např. VŠCHT v Praze nebo se Státními veterinárními ústavy, kde jsme si nechávali měřit naše vzorky. Později jsme díky projektu CENAKVA získali významné finanční prostředky, které jsme využili na vybudování vlastního analytického pracoviště, zaměřeného na stopové analýzy. V posledních letech se zabýváme hlavně sledováním zbytků léčiv, drog, pesticidů a jejich degradačních produktů v různých složkách vodního prostředí. Zaměřujeme se také na zjišťování vlivu tohoto typu znečištění na vodní organismy.

Tvoje profesní zaměření se asi od původně zamýšleného klasického rybářství posunulo k environmentální chemii a toxikologii. Dostaneš se ještě občas na ryby?

Ono se to tak úplně neposunulo. Můj hlavní profesní směr je sice sledování výskytu a působení cizorodých látek ve vodním prostředí, ale např. téma mé doktorské práce bylo „Možnosti zvyšování produkce násad pstruha obecného a lipana podhorního pro zarybňování volných vod“ a tomuto tématu, tj. hospodaření na rybářských revírech a hodnocení adaptability násad, se do jisté míry věnuji dodnes. Je to už spíš můj koníček, na který nemám moc času, ale občas se objeví nějaká zajímavá spolupráce nebo téma studentské práce, v rámci nichž se k této problematice mohu vrátit. A co se týče samotného chození na ryby – občas taky potřebuji vypnout, vyčistit si hlavu a na rybách si odpočinu nejlíp. Takže sem tam se k vodě dostanu, i díky tomu, že jako hospodář mám na starosti náš fakultní revír.

Jsi vedoucím laboratoře, už rok zároveň ředitelem VÚRH, řešitelem mnoha projektů atd. Tvoje práce je evidentně náročná a docela pestrá. Můžeš říct, co tě na ní baví nejvíce a nejméně?

Nejvíc právě asi ta pestrost. Každý den dělám něco jiného – jeden den učím, druhý den jedu vzorkovat do terénu, další den se řeší nějaké odborné věci, pak organizační záležitosti a administrativa – to je asi to, co mě baví nejmíň. Je jí čím dál tím víc, ale bez ní to bohužel nejde.

Jak tvoje velké časové vytížení snáší rodina?

Rodina byla a je vždycky moje priorita. Snažím se, aby mé pracovní vytížení chod naší domácnosti narušovalo co nejméně. Máme tři děti, s manželkou se doplňujeme a společně řešíme běžné problémy. S dětmi trávíme v rámci možností co nejvíce času. Někdy je to logisticky náročné, ale máme v záloze babičky a dědečky, kteří v případě potřeby ochotně pomáhají.

Z tvých odpovědí je zřejmé, že lidé kolem tebe, ať už rodina nebo spolupracovníci, jsou pro tebe velmi důležití. Potkal jsi na své profesní cestě někoho, kdo měl zásadní vliv na její směr?

Lidí, které jsem potkal a kteří mě nějakým způsobem ovlivnili, byla celá řada. Kdybych měl ale jmenovat ty nejzásadnější, vybral bych tři:

První z nich byla určitě paní profesorka Svobodová, která mě již na gymnáziu nasměrovala do oblasti vodní toxikologie, provázela mne v počátcích mé vědecké práce a stále se na ni mohu s čímkoliv obrátit. Druhým významným člověkem byl Ondřej Slavík, v současné době profesor na České zemědělské univerzitě v Praze. Setkali jsme se někdy kolem roku 2000, kdy pracoval ve Výzkumném ústavu vodohospodářském, a díky němu jsem se dostal do projektů Labe, ve kterých on měl na starosti problematiku ryb. V rámci těchto projektů se rozvinulo mimo jiné i sledování léčiv v povrchových vodách, vypracovali jsme různé metody monitoringu atd. Spolupracujeme spolu poměrně intenzivně dodnes, část našich aktivit se odehrává v terénu, což je pro mě velice zajímavé. Třetím klíčovým momentem bylo setkání s Romanem Grabicem, kterého jsem poznal na nějaké konferenci, pak jsme si u nich ve Zdravotním ústavu ve Frýdku-Místku nechali analyzovat vzorky, párkrát jsme spolu byli i na rybách – slovo dalo slovo a od roku 2008 pracuje Roman u nás. Vybudoval a odborně vede na našem ústavu špičkovou analytickou laboratoř a rozvíjí nový výzkumný směr zaměřený na oblast environmentální chemie. Získání tohoto špičkového odborníka bylo pro naše pracoviště zásadní.

Jaký je tvůj profesní výhled do budoucna?

V nejbližší době náš ústav čekají trochu horší časy po stránce finanční, protože skončí příliv peněz z různých evropských infrastrukturních projektů, ale budeme i nadále budovat a rozvíjet naše výzkumné týmy a pokračovat v řešení stávajících výzkumných směrů i hledání nových témat. Zcela zásadní by mělo být zvyšování odborné kvality týmů, protože to nám může do budoucna přinést další finanční prostředky nezbytné pro fungování ústavu i celé fakulty.